Rozdělávání ohně křesáním

Oheň provází lidstvo odpradávna. Hřeje nás, svítí nám, brání nás. Zkrocení ohně, zvládnutí technologie jeho rozdělávání, posunulo lidstvo o nesmírný krok vpřed. Kdo ví, zda bychom tu teď vůbec byli, nebýt toho vzácného okamžiku, kdy člověk poprvé vykřesal jiskru, zachytil ji a rozfoukal z ní svůj první oheň.

Dnes nám stačí málo. Škrtnout zápalkou, stisknout tlačítko piezoelektrického zapalovače, otočit regulátorem plynového hořáku. Rychlé, funkční a odosobnělé. Poprvé jsem pochopil, že je rozdíl mezi ohněm a ohněm, když jsem v ruce držel hrst doutnající suché trávy, černý obdélníček troudu uvnitř. Uprostřed troudu oranžově sálalo žhavé oko a z trávy začal stoupat sloup bílého dýmu. Dvakrát jsem fouknul a plameny vyskočily tak rychle, až mě to překvapilo. Můj první oheň. Hořel jinak, hřál jinak. Byl můj a kolem předvádělo září to nejkrásnější babí léto. Rád bych vám zprostředkoval stejný zážitek, vložil do vašich rukou kus železa a pazourku, kus přepáleného plátna, suchou trávu nebo chmýří z bodláků, sebrané na podzim u polních cest.

Chvíli trvalo, než jsme s kovářem přišli na to, který tvar je pro křesadlo nejvhodnější. Byl to kompromis mezi hmotností a účelností. Křesadlo se navléká na čtyři prsty levé ruky a ostrou hranou křesacího kamene se do křesadla zprudka udeří. Moje křesadlo je příliš nízké, než jsem se s ním naučil, každou chvíli jsem se křísnul do kloubů. Tvar křesadla jsem upravil, průřez se z čtvercového změnil v obdélníkový a do kloubů se už netrefím ani když chci. Křesadlo je ukuté z vysoce uhlíkaté oceli, okartáčované a navoskované rozpuštěným včelím voskem, což je klasická povrchová úprava, zajišťující větší odolnost vůči korozi. Vrstva vosku je velmi tenká, na křesání nemá žádný vliv.

Nejvhodnější křesací kámen je pazourek. K rozdělávání ohně křesáním byl používán od pradávna až po nedávnou minulost, kdy byl vkládán do křesacích zámků křesadlových pušek. Z anglického názvu pro pazourek (flint) vzniklo i obecné označení pušky - flinta. Pazourek lze najít ve formě pecek, ovšem ke správnému křesání je třeba získat na kameni ostrou hranu, kterou se udeří do křesadla. Pazourek lze nahradit křemenem, ale nedoporučuji to. Důležité je rozdělat oheň rychle a bez námahy - křísnout jednou o křesadlo, zachytit jiskry do troudu, rozfoukat plamen. Nic víc, nic míň. Mám za sebou výpravu na sever Evropy, pazourku je dostatečné množství.

Co by bylo křesadlo a pazourek bez troudu. Nejlépe se mi jako troud osvědčila přírodní látka, buď plátno nebo len, které jsem přepálil bez přístupu kyslíku. Je to vlastně stejný proces, jakým se v milířích vyrábělo dřevěné uhlí. Stačí jeden lístek troudu o velikosti asi 4 x 4 cm a trefit se do něj vykřesanou jiskrou. Troud ji spolehlivě zachytí a v místě jejího dopadu se rozsvítí žhavé oranžové oko. V ten moment máme prakticky vyhráno. Lístek žhnoucího troudu obalíme suchou trávou, chmýřím z bodláčí, kousíčkem tenké březové kůry. Několik fouknutí a plamen je tu.

Kdesi jsem četl, že je dobré rozfoukávat troud v ptačím hnízdě (pochopitelně opuštěném). Náhodou jsem dvě našel, jedno spadlé v lese pod stromem, druhé z loňska opuštěné drozdicí, která nám na balkoně vyvedla mladé. Těšil jsem se, jak s pomocí hnízda ve sněmovním tee-pee zažehnu první oheň, avšak výsledek byl více než žalostný. Vykřesal jsem jiskru, zachytil ji do troudu, troud obalil suchou trávou a vložil do hnízda. Hned po prvním fouknutí jsem poznal svou chybu. Ptačí hnízdo bylo uvnitř hladké, dokonale okrouhlé. Vnitřní stěny drozdice nejspíš slinami s nějakým pojivem dokonale vyhladila a dým vznikající hořením se mi při každém fouknutí vracel do očí. Nakonec jsem oheň rozfoukal, ale trvalo to neúměrně dlouho, z pálících očí mi tekly slzy a nechávaly světlé cestičky ve tváři umouněné od popela. A navíc přede svědky. Hnízdo ano - je to hromádka suchých tenoučkých větviček, dokonalých na podpal. Ale vložte do něj až hořící trávu, nerozfoukávejte ji uvnitř.

Nakonec mi zbývá zmínit se o přírodninách, ze kterých snadno s pomocí žhnoucího troudu rozfoukáte oheň. V okamžiku, kdy jsem dokázal rychle a účelně zachytit troudem vykřesanou jiskru, začal jsem hledat suché hořlavé materiály všude. Nejvíc se mi osvědčila dokonale suchá tráva, které je podél cest a na loukách všude dost. Stejně tak na podzim sbírané chmýří z bodláků. Pokud máte kliku a dostatek dobrého chmýří, lze je výjimečně zapálit i bez troudu. Potřebujete jen zdroj silných jisker. Povedlo se mi to dvakrát, ale vynaložené úsilí za to nestojí. Troud to jistí. Ptačí hnízda jsem již zmínil, nejsou vhodná k rozfoukávání, ale jako přikládka na slabý plamen.

Doufám, že vám tohle povídání přiblížilo radost, kterou mám z rozdělávání ohně křesáním. Mám pocit, že se tak přibližuji předkům, jejichž um a píle nás dovedly až k dnešku. A samozřejmě nezastírám, že mě těší obdiv, který rozdělání ohně křesáním vzbuzuje v okolí.